Na to, abych s nějakou změnou začala, nečekám na nový měsíc, pondělí nebo třeba další rok. Začnu hned, protože vím, že jestli to odložím teď, protože se mi ještě začínat nechce, pak se mi nebude chtít ještě víc. Pokud jsme ve svém životě objevili něco, co nám nedělá dobře, proč v tom setrvávat? Když vím, že mi něco nedělá dobře, hledám cestu jak to změnit.
Abych si na změnu zvykla a přijala ji za svou, je třeba změnit způsob myšlení. To se docílí neustálým opakováním. Říká se, že 21 dnů je doba dostatečně dlouhá, aby se z nového stal zvyk.
Za posledních několik let jsem si vyzkoušela opustit některé z mých zvyků, u kterých jsem zjistila, že mi nedělají dobře. Někdy jsem se k některému na krátkou dobu vrátila, asi abych si ověřila, že toto opravdu není moje cesta.
Jednou z nich byl zlozvyk kávy. Pila jsem ji ráda, často, silnou, s mlékem. Kombinace, kterou moje tělo nechtělo a po letech nadužívání dávalo velmi rázně najevo, že tohle nechce. A tak jsem pokorně sklopila hlavu a přestala kávu pít. To rozhodnutí bylo opravdu náročné, kávu miluju a přestat s ní byla velká rána pro mé ego. Bylo zvyklé na kávové rituály. Ke kávičce něco dobrého sladkého. Fidorku, kaštany, kousek čokolády, zákuseček, buchtičku, prostě něco sladkého. Za roky těchto rituálů se mi kromě naskládaných kilogramů projevil i zdravotní problém. Poděkovala jsem svému tělu, že mi dalo signál a začala jsem s prací.
První den bez kávy – tantalova muka. V kanceláři o 200 lidech typu open space voněla káva prakticky celý den. Kdykoliv jsem zvedla hlavu od počítače, někdo upíjel kávu, nesl kávu nebo řekl, že si ji jde udělat. Držela jsem. Jednou jsem se rozhodla, tak jsem si řekla, to dáš, vydrž, zkus měsíc a uvidíš, jestli ti bude líp.
Měsíc. MĚSÍC bez mé milované kávy. Ufff.
Druhý a třetí den byly ještě stále náročné. Nebudu popisovat každičký den, ve zkratce první týden byl řehole, druhý týden mě ďáblík pokoušel a stále nasazoval kávu do hlavy. Odolala jsem. Zvládla jsem měsíc bez kávy. Bylo mi dobře. Nemusela jsem stále řešit, kde jsou záchody, kdykoliv jsem někam vyrazila. Zjistila jsem, že moje tělo ví líp, co potřebuju, než já.
Po měsíci jsem si řekla, že si dopřeju jednu kávu denně. Zkusila jsem to a ono to šlo. A tak jsem si dávala jednu kávu. Jenže za pár týdnů už to byly dvě, za dalších pár týdnů tři a po pár měsících jsem byla tam, kde jsem začínala.
Přišla druhá vlna, tělu se to kafování tak moc nelíbilo, že začalo stávkovat. A to jako že opravdu stávkovat. A tak jsem byla donucela opět přestat pít kávu.
Tentokrát to šlo snadno. První měsíc bez kávy mi přišel lehký. Za ním následoval třetí, čtvrtý, pátý. První kafe jsem si dopřála až šestý měsíc na dovolené. A opět rituál – kávička s manželem během dovolené. Pak jsem si dovolila dát si kávu někdy při návštěvě nebo při pokecu s kamarádkou. A ono to šlo, avšak po nějaké době jsem se přistihla, že si zase hledám důvody, abych si mohla udělat kafe. Sice jen jedno denně, a už dávno bez mléka, ale i tak.
A přišla třetí vlna. Naštěstí už jsem poslušně poslechla dřív, než začlo tělo stávkovat. Prostě káva mi nedělá dobře a tečka. Je spousta jiných nápojů, které se dají připravit, tak nebudu lpět na jednom. Nahradila jsem ho kávovinovým nápojem Caro, který si udělám sem tam. Někdy si dám kakao, většinou piju vodu nebo bylinkový čaj.
21 dnů vás nastartuje, je to čas, který potřebujete na změnu myšlení, čas, který vám umožní zvyknout si na to nové. Ale musíte sami zamakat a postarat se o to, aby se to, co vám nedělá dobře, nevrátilo. Protože jakmile povolíte, víte, co na vás čeká.
Jakmile začnete svému tělu naslouchat, zjistíte, že těch signálů je mnoho, že toho, co vám nedělá dobře, je mnohem víc, než jste si mysleli. Že jsou lidé, kteří vám nedělají dobře. A že to, že je odstraníte ze svého okolí, vám sice pomůže na chvíli, ale pokud nezměníte chemii ve svém těle, potkáte jiné lidi, kteří ve vás budou vyvolávat to stejné.
Čím víc tělu nasloucháme, tím rychleji pochopíme jeho signály. To, co děláme pro sebe, se nám vždy vyplatí, vrátí se to druhou stranou.
Tak, jak se uklízí a čistí dům, stejně tak je třeba čistit i sebe. Naučit se naslouchat svým pocitům, rozpoznat své emoce a naučit se s nimi zacházet, aby se z nich nestaly nemoci.
Změna vede ke změně, stejné chování nás dovede ke stejným výsledkům.
Co si vyberete vy?
Foto: zdroj morguefile, Unsplash
